Jelikož jsem se ještě nijak hlouběji nevěnovala samotnému obsahu práce na plabuě, rozhodla jsem se zasvětit dnešní den článku o tomto tématu.
Mám pocit, že obecně se lidi "z davu", kteří o téhle práci vědí akorát ze svých pár letů kamsi po světě (mohla bych začít škatulkovat na dovolenkáře do Řecka nebo batůžkáře na Bali, ale toho se zdržim, páč to neni hezký) a nebo z filmu Letuška první třídy s Gwyneth Paltrow, dělí na dva druhy. Jedni letušku vidí jak servírku na palubě, a vim, že ačkoli to nikdo z mýho bližšího okolí neřekl nahlas, tak si to pár lidí myslí; druzí v tom vidí tu glamour část, kdy si to klapete na podpatkách letištěm a házíte červený úsměvy na všechny strany a trávíte malou dovolenou na Seychellách a za dva dny nakupujete na Times Square v NY. Kdo by to byl řekl, děláme oboje výše zmíněné a ještě pár docela důležitejch věcí k tomu (které pasažéři zdárně ignorujou a tim nás vytáčí ;).
Abych teda přidala ty další aspekty, který vlastně nejsou moc vidět a když, tak vás jako cestujícího budou vlastně otravovat. Ačkoli se to s tím vším makeupem nezdá, fungujeme jako bezpečnostní jednotka. Kdo někdy s námi letěl a čekal u gatu, mohl si všimnout, že zhruba půl hodiny před boardingem se celá posádka jak stádo nažene dovnitř do letadla, zatímco vy ještě sedíte a čekáte na boarding. No my si tam kafíčko nedáváme, ale začneme docela makat. Již máme dané pozice u dvěří – ke každým dvěřím musí být přiřazen jeden člen, aby mohly být v případě nouzového přistání někým operovány. Ke dvěřim je pak podle typu letadla přiřažena tzv. "bezpečností oblast". Jakmile se dostanem na svoje místo, uklidíme si kufříky sundáme sako a začneme připravovat dečky a sluchátka na všechny sedačky v naší oblasti. V jednu chvíli se ozve "Posádko, začnětě svou bezpečnostní kontrolu!". My popadnem checklist a začneme prohledávat svou oblast pro přítomnost "podezřelých objektů". Například, jsem-li u třetích dvěří na pravé straně na A380, mám na starosti svůj a přidružený jumpseat, kontrolu náčiní jako jsou láhve s O2, hasicí přístroje, kit pro přežití, atp., toaletu a všechny řady sedaček na mojí straně až ke druhým dvěřim. Prohledáváme kapsy, sedačky, úložný prostory. Na kolena, ohnout se, natáhnout se, vytáhnout se, zase na kolena…Ti co prohlédávají kuchyňky to maji stokrát těžší, protože musí vytáhnout všechny zatraceně těžký kontejnery a zase je dát zpět. Něco jako ranní rozcvička.
Potvrdíme telefonem ukončení kontroly a v tu chvíli už většinou začně boarding. Popadnem klóbrce, zatočíme závoj kolem dokola a jdem na naše "boarding positions", měli bysme stát někde uprostřed naší kabiny, ale nepřekážet. takže se většinou zasuneme mezi dvě řady a odtud se usmíváme a přiskakujem když chce někdo ukázat sedadlo nebo má moc velkej kufr. Zrovna nám v training college říkali, že na internetových diskuzích nás proto nazývaji "seat-huggers" = objjímači sedadel. Protože místo mezi sedadlama neni moc prostorný ke stání, musíme ruce přehodit přes opěrku před náma, takže pro přicházející to vypadá že si objímáme naše sedačky 🙂 No jo co s tim, chtěji abysme tam byli, tak tam jsme.
Jakmile máme všechny cestující na palubě a dostaneme povolení k odlepení se od stání, ozve se "Would please all ground personnel leave the aircraft", jenž vyzývá pozemní personál, aby se ráčil odvalit a my mohli frnknout. Pro nás to znamená sundat si klobouček. To je co. Mezi tím už rozdáváme horký ručníčky, hračky dětem a menu. Tyhle tři věci se mají dělat na zemi, ale někdy není čas, protože je krátké taxi. Takže začneme lítat kabinou a zajišťovat ji:
"Zapnětě si pás, prosím; dejte sedadlo do vzpřímené polohy, děkuji; otevřete okenní stínidlo; tu tašku pod sedačku před vás; zavřete stoleček a monitor pro vzlet, ano děkuji;…" V tuto chvíli jsou cestující zpruzený, protože už vlastně dlouho sedí a my po nich chceme ještě takový zbytečnosti, vždyť se nic nestane, že jo. Nejlepší je, když dítě spí na sedačce a já chci aby ho vzbudili a zapnuli mu pás a oni se schovívavým pohledem řeknou "to musí být i pro něj?". No víte, on při nárazu poletí jako první a protože má křehkou lebku tak si jí rozbije rychlejc než vy. Takže jo, MUSÍ. Bezpečnostní požadavky při vzletu a přistání jsou cestujícíma nejvíc podceňovány, protože z jejich pohledu je to nejnudnější fáze. Jen sedí, nic se neděje, my nic neservírujeme a taky sedíme. Co je ovšem fakt, drtivá většina problémů a katastrof se statisticky stala při taxi, vzletu a přistání. Proto v téhle fázi ani nesmíme kontaktovat kapitána, protože všechno soustředí na to, aby zvedl toto kovové, 276800 kg vážící koťátko do vzduchu.
Když se nad tím trochu zamyslíme, dává to smysl – výpočty pro gravitaci, sklon křídel, sílu motorů, vliv větru a bla bla, jen si domýšlim. Jakmile je letadlo stabilizováno nahoře a letí v řídší atmosféře, je to v cajku a my můžeme vstát.
Poznámka k těm sedačkám, otevřeným okýnkám a uklizeným kabelkám – důvod je tak prostý: pokud se něco stane a nedejbože by se nouzově přistálo, co je třeba udělat? Hodně rychle se vypakovat z letadla. Dovedete si představit ten chaos, kdy všichni zakopávají o tašky na zemi, nemůžou se dostat od sedadla, protože to před nimi je sklopené, není vidět jestli nehoří motor, protože okýnka jsou zatažený, náše výše zmíněné děcko se rozpláclo o stoleček před ním. Ufky. No my to nechceme mít na triku a proto na vás budeme i trochu rozkazovačný, když budete odmlouvat.
Další pracovní fází je let samotnej, jehož náplň se dost výrazně mění podle délky a servisu. Tady přichází ta naše "servírkovská" role. Abych si tady do toho ale trochu šťourla, klasický servírkování se dělá až v Business a First class, my totiž máme vozík, odkud to vyndaváme 5ti lidem v řadě a další řadě a další. Ve vyšších třídách se chodí k cestujícím individuálně brát objednávky a individuálně se jim to roznáší. Jako v restauraci, ha. Na letech do afrických států nás v Economy prý nazývají "trolley-pusher" = tlačič vozíku. Když chtějí mluvit s bossem tak se ptaji s adekvátnim přízvukem asi takhle "weh is masta troly puša?" 😀 Já nevim, jak vám, ale mě to přijde děsně vtipný. Už se těšim až poletim do Entebbe.
Sekvenci servisů na palubě věnuju jiný povídání, bylo by to na dlouho a vůbec. To už byste mohli rovnou do training college. Jen možná připomenu, že na palubě se může stát cokoli a my na to musíme být připravení. V college nám teď jedna batchmate vyprávěla, jak na jednom z jejích letů (v uplynulých 4 měsících připomínám), dostala paní epileptický záchvat a cukala sebou mezi sedačkama, uhodila se při tom do hlavy takže všude stříkala krev, zatímco vedle ní sedělo její 8-mi letý dítě. Na nich bylo aby se o ní postarali, aby se postarali o potomka a aby uklidnili cestující okolo. I když je to pro nás šok, zažít to na vlastní kůži, musíme to ustát a zachovat chladnou hlavu – očekává se to. Omdlít nebo začít zvracet by nebyla vhodná cesta. Kamrádka Dounia, Francouzka, ale má Alžírskou mamku, čili Muslimskou, servírovala kávu dvěma Arabům. Jeden z nich jí nazval v arabštině "oslem", což je prý v tom jazyce urážka, ale měl pocit že ona mu nerozumí. Rozuměla, ukázala na svou jmenovku a jemu došlo co udělal. Lidi nám dávají sežrat, že jenom roznášíme kávu a čaj a že překážíme u sedaček a máme tuny make-upu. To, co jsme dělali předtím nevědí, důvody a touhy co nás dotáhli na tenhle džob taky nikdy nepoznaji, ať je to cestování nebo jen pocit mít na sobě TU uniformu. A nám to musí být jedno, protože tam nejsme od toho, aby jsme jim "dávali lekci". A nám to v konečným důsledku jedno je, protože toho člověka ze 75C pravděpodobně pak už nikdy neuvidíme, jen to nedáme znát a prostě se posuneme o řadu dál a zeptáme se "coffee or tea?"