Když jsem se v mládí rozhodovala co dál dělat, vymýšlet neplechu pro mě byla jasná volba… a zůstalo mi to i do dospělého věku. Já nevim proč, ale mám pořád choutky zkoušet spoustu nových věcí a rozšiřovat si obzory, ať jde o čučení na vzdělávací videa nebo přivazování se na lano a skákání z mostu… ale o tom jindy.
Nemůžu říct, že bych nějak inklinovala k herectví, stejně jako letuškování to byla spíš jen taková divoká myšlenka, co se zatoulala k frekventovaný dálnici mozku. Navíc co si budeme povídat – komparz je takový okrasný roští na pozadí talentovaných i méně talentovaných herců. Už ani nevím, kdy mě to vlastně napadlo, ale je to určitě 6 let zpátky, kdy jsem se na facebooku přidala do skupiny „Castingy a komparzy“ nebo tak nějak. Znáte to – nudíte se, prohlížite si kamarádčiny fotky a proklikávánim se přes 20 profilů skončíte u člověka, kterýho jste v životě neviděli, ale strávili jste zrovna hodinu nad fotkama jeho nový kuchyně. Tak nějak jsem se doklikala ke komparzům.
Hmm, proč ne? Klikla jsem na tlačítko sledování už se k tomu nějak moc nevrátila, až do letošního února. Zas mě obloudila představa přebírání desátýho Oscara ve večerní róbě a pokecu s Leonardem di Capriem, a ponořila jsem se do diskuzí ve skupině. Ve druhym příspěvku jsem našla doporučení na fb stránky jedný komparzní agentury a přesunula svůj průzkum tam. Skupina byla aktivní a agentura tam postovala docela hodně poptávek na takový a makový lidi, na registrace, protože zrovna točí dva velké projekty, mezi nimiž je i fantasy seriál od společnosti Amazon Prime, takže kvalita se zdála být zaručena. Komentáře zájemců už nebyly tak pozitivní a jejich kvalita nikterak. Posuďte sami:
„Vyhozené peníze za registraci“
„Jsem u Vás registrovaná už rok a kromě jedné nabídky, která pak byla zrušena, jsem nic neobdržela..je se mnou něco špatně?“
„Pořád se přijímají noví lidé, ale málokoho z databáze kontaktují. Nechápu.“
“ Jsem v agentuře už registrovanej ale nikdo se mi ještě neozval🥺 „
“ Chudý lidi připravit i o to málo co mají?to snad ne???proč nemáte registraci zdarma?ha…na to neumíte odpovědět, že? „
„MAJÍ Z VÁS JENOM PENÍZE „
Pak tam byla velká spousta (nebojme se to říci – většina) komentů, kde očividně lidi nepochopili jasné instrukce o tom, jak agenturu kontaktovat (čili ne komentováním) a jak se hlásit na vypsané role. Nemohla jsem od toho odrhnout oči:
„Mě by zajímalo jak je to s cestou jsem z Brna jestly by děti vyplatilo“
„Jsem skoro plešatý“
„mám zájem“
„Hlavně že my schválili dovolenou“
„Byl jsem tam nedávno na ledna zajímá pojedu také „
„Zajímám se. Zúčastním se natáčení Sergej“
“ Ok taky mám zájem na toho diplomata aristokrata politika nebo i tu chudinu co sem tam již točil v zimě těším se na kostýmku aspoň doufám že se ozvete „
Bylo to hrozně výživný, nicméně jsem provedla kritickou analýzu přispěvatelů do internetových diskuzí, ohodnotila cenu za registraci jako marginální výdej (250 kč) a vyrazila do agentury se nechat zapsat, změřit a vyfotit s tím, že děj se vůle boží.
Neuběhly ani dva týdny a přišla mi SMSka, jeslti mám zájem natáčet na fantasy projektu s krycím názvem TT a jaké datumy mi vyhovují. Tak to by nebylo špatný, odepsala jsem na tři datumy, přišlo mi potvrzení a že se na mě budou těšit. Už jsem se tetelila jak má nová neplecha bude brzy ukončena, když na facebooku agentury přistála poptávka na role do týdenního natáčení v Chorvatsku. Hmm, vidina Oscara byla blíž a blíž. jelikož odpověď byla zatím nezávazná a informační schůzka taky, poslala jsem email, že „mám zájem“ podle vzoru protřelých komparzistů. Prošlo to a pozvali mě na infoschůzku někde na národce. Tam nás dost ostrej majitel agentury zpacifikoval, přefotil portréty a vysvětlil co bude dál:
„Tohle je nezávazná schůzka, prosimvás vy si role nevybíráte, vybíráme je pro vás vy podle fotek. Budou se točit 4 druhy kreatur, jeden je puck – s rohama na kopytech, obtížná chůze, pak jsou víly, ty mají jednoduchý makeup, pak jsou nějaký měšťani, nemaji náročnou masku a pak je taková maska hodně náročná na čas, těžká prostetika a tak. Prosimvás my tu nechceme žádný sociální případy, takže pokud nemáte peníze a nemůžete si dovolit tam koupit jídlo, než vám zaplatíme honorář, tak nejezdětě, taky nechceme žádný problémový lidi, jó, musíme tam vydržt tejden…“ a tak dále.
Připadala jsem si nejmíň konfliktně, ještě jsem se tam seznámila s holčinou, která dělá komparz aby si oddechla od dětí, a sdílela se mnou různý tipy a že by bylo fakt fajn kdybysme spolu byly na pokoji a že mě určitě vyberou na roli víly, protože jsem taková mladá a hezká a vzhledově maji víly bejt do 30 (hahá).
Za 2 dni mi přišla tato smska:
Mrtvolný vzhled, hmm, jako víla to neznělo. Když jsem to vyprávěla druhej den kámoškám na procházce, mohly se za břicho popadat.
Potlačila jsem své ego a estetické cítění a vypravila se na kostymérku na Barrandov, která proběhla hladce až na to, že na mojí malou hlavu (“ what a tiny head“ jak řekla americká umělecká maskérka) bylo obtížné najít odpovídající velikost silikonové lebky.
Cítila jsem zadostiučinění, protože se blížil další zážitek. Ale ten měl přijít mnohem dřív.
Neděle ráno. Vyspávám si, nemusím vstávat. Je 8:30, po očku pozoruju kocoura, jak si hraje se závěsem. Mrknu na mobil a tam SMSka. Že prej hledají na rychlo na zkrácené natáčení v centru Prahy lidi. Začíná se v 11 a konec max v 18. Odpovědět do 9. Měla jsem plány na procházku. Koukám na kocoura jak strhává garnýž a závěs padá k zemi. Tak jo – odpovídám, že beru a jdu si umejt vlasy, aby to na tý kameře vypadalo.
Stojím na Vltavský a čekám na tramvaj, když ke mě přiběhne menší pán, k sedmdesátce, a ptá se, jestli už jela 25ka.
„Nejela, ale pojede jednička.“
„Aha jó, potřebuju 25 víte, já už jdu pozdě“
„No nejbližší spoj je jednička.
„No já potřebuju na Letnou víte, já už tam měl bejt“
„A nejedeme náhodou na tu samou akci?“ ptám se, ale odpověď je mi jasná.
„Jó, taky jedete natáčet? To víte já byl na chatě a mě to sem trvá hodinu, tak si řikám stojí to za to? Ale než abych byl doma se ženou, tak pojedu sem, víte já sem musel žádat o povolení, jestli mě ona pustí. A já takhle natáčim už dlouho, ono je to dobrý, já zaparkuju na kraji Prahy a pak jedu metrem…“
Během cesty tramvají na Spartu mi pan Luděk už stihnul nabídnout sňatek se svym synem, kterej „je šikovnej a cestovatel, víte on šel ten paciffic trail sám! Ale je to beran, víte..“ a přihodil k tomu i chalupu a byt v Praze. Musí to bejt hodně zatvrzelej beran. Pana Luďka a jeho vyprávění jsem měla po boku až do konce dne, kdy jsme se rozloučili opět v metru na Vltavský.
A jak probíhal natáčecí den? Ve stanu na Letné jsem dostali vytahané kostýmy, já jsem vyfasovala fialovou sukni, rolák a velkej propínací svetr. Pak nás všechny převezli do centra, natáčelo se v domě u Karlova mostu. Ve dvoře Klementina jsem měli dva stany se zázemím a záchodky, důrazně rozdělenými pro „crew“ a pro „komparz“. Tentokrát jsem bohžel nebyla crew. Ve stanu už vysedávali další komparzisti, kteří tam byli od 6ti od rána a ještě se ani nedostali na plac, zatímco my dorazili ve 12 rovnou na oběd. Následující hodinu a půl jsem já, dvě slečny studentky a paní prodavačka seděly a poslouchaly průtok slov vycházející s pana Luďka. Střídavě jsem se smála a vypínala uši, byla to legrace a bylo jí až moc. Paní se taky smála (možná trpěla), ale v jednu chvíli řekla, jestli teď můžeme chvíli jen sedět a být zticha. Pan Luděk byl samozřejmě kanón a nic si nebral, já jsem ho sem tam pošťouchla a on se chechtal až z něj lítala rejže od oběda.
Pak přišel zlomový okamžik, kdy náš koordinátor poptával 10 lidí na plac. Vybral náš stůl a dalších pár a v dobrovodu jak uprchlíci s ochrankou jsme prošli proudem turistů přicházejících a odcházejících od Karlova mostu. Dům byl úplně narvanej lidma z filmovýho štábu a všechno vypadalo jako totální chaos v němž měl každý svoje místo. Naší skupinku nadějných komparzistů dovedli do druhýho parta kde v chodbě a na ní navazující místnosti byla postavená jedna jakoby školní poapokalyptická třída. Figurovali v ní školní lavice a sešity z našich socialistických dob. Všude postávali lidi, u kterejch jsem nedokázala identifikovat jestli jsou štáb, herci nebo další komparz. Přiběhl vysokej týpek a vyhrkl „potřebuju učitelku!“ a změřil si nás všechny pohledem a pak na mě ukázal: „ty!“.
…a tahle jsem, děti, skoro dostala svého prvního Oscara! Ve třídě čekalo asi osm dětiček a další dvě holky-učitelky. Role nám byla vysvětlena dost vágně: dělejte, že se učíte, nedívejte se do kamery! Pak přijdou herci a hned jak přijdou vy se zvednete a odejdete. Cajk. Neměla jsem páru kdo jsou herci, kdy odejít, ani kde je sakra ta kamera, ale chytla jsem si malou roztomilou holčičku Evičku a spolu jsme počítaly česky a anglicky do 10ti a v nějakou chvíli, kdy se mi zdálo, že asi ok, jsem se sebraly a odešly. Pak nás poslali na další oběd a já s mýma učitelkama jsme se skámošily a vesele se bavily o našich budoucích hereckých kariérách. Holky mi záviděly, že pojedu do Chorvatska i když budu hnusná příšera, společně jsme házely očka na našeho koordinátora a bylo nám hej.
Před koncem dne se natáčela poslední velká scéna s celým komparzem na nádvoří. Děti hráli s hlavní aktérkou fočus a my jsme postávali kolem. Kroužek učitelek už byl tak rozjetej, že jsme nedokázaly udržet vážnej obličej a dost pravděpodobně budeme z jakýhokoliv materiálu vytřihnutý.
Mě zaujalo jak se pár lidí z komparzu opravdu snažilo něco „hrát“, takže na každý rozjetí scény zvolánim „Komparz, hrajem!“ oni rozjeli i jejich výraznou gestikulaci a mimiku (beze slov, protože by přehlušili herce). Jediný problém nás, učitelek, bylo nemít ruce stejně založený na prsou a při každým střihu rotovat v kroužku aby každá měla stejnou pravděpodobnost ukázat svůj dodnes ještě neobjevený obličej na kameru.
Abych to shrnula – na můj první komparz to byla pohoda a švanda. Komparzisti, co tam čekali od 6 od rána to asi viděli jinak, ale všimla jsem si, že byli o dost protřelejší byznysem, protože s sebou měli hrací karty, počítače, knížky atp. Já měla pana Luďka, o tom žádná.
Během dvou týdnu jsem měla potvrzené 3 projekty, nicméně vás asi nepřekvapí, že do žádnýho Chorvatska nejedu, protože termín začátkem března a současná situace v podobě uzavření celý zeměkoule nedovoluje aktivity typu natáčení nebo cestování. Ale to nevadí, protože můj den jednou přijde! Radím vám, moje autogramy žádejte už teď, protože až budu slavná a nafoukaná, tak vám žádný jen tak nedám.
Do tý doby jen neznámá a pokorná
Eva ~
