Alkohol je metla lidstva a když se dává zadarmo tak se zametá jedna radost.
Měsíc únor mi přinesl dvě vytoužené destinace, a to Bangkok a Prahu a oboje rovnou dvakrát. Každý měsíc máme zhruba dva týdny na to abysme do systému zadali svoje preference na destinace nebo lety, kam bysme my sami chtěli. Pravděpodobnost, že nám to systém schválí závisí na miliónech faktorů, ale jak vidno nějak to funguje, protože já jsem dostala dvě ze svých tří preferencí (třetí bylo Kapské město, no tak příště, že jo).
Povídka č. 1 – Potenciální hrozba
Do Bangkoku lítáme 6-krát denně a většina letů je už na A380 2-class. Na některé destinace prostě neni poptávka na první třídu, takže se nakoupily nový letadla a část na horní palubě, kterou zabíraly luxusní kukaně a spa se předělala na normální kabinu pro Economy – tohle letadlo pak převeze 500 lidí jenom v turistický třídě :O. Mno osazenstvo letu pak odpovídá poptávce – skupiny turistů, velký, malý, střední, baťůžkáři, všichni letící většinou z Evropy a přestupující v Dubaji na dovolenky a cestování po Thajsku. No co bystě dělali na transferu v Dubaji při čekání na další let? Dali si třeba drinčíček? Nebo dva? Fajn. Ale když řeknete "Good morning" a táhne z vás jak z lihovaru, tak si zaděláváte na problém. Přišli ke mě do kabiny dva chlápci, asi letěli na nějaký to exotický povyražení, jeden byl dosti vláčnej a starší pár sedící vedle něj na mě při boardingu vrhal nešťastný/naštvaný pohledy. Jeho kámoš seděl v řadě za ním a hlasitě se mu pochechtával (z toho to taky táhlo, ale zdál se pod kontrolou). Náš Purser (=master trolley-pusher) ohodnotil situaci a rozhodl, že tohoto potenciálního agresora vyšoupneme z letadla a přišel si pro něj se securiťákem. Přesun proběhl hladce, ale našli se i takoví, kteří si incident snažili nahrát na mobil. Hádejte jaká národnost? Kdéé domov můůůj…
Z mládeneckýho tahu za Thajkama se tedy stal single mládenecký tah za Thajkama. Nechtěla bych zažít to vystřízlivění ani jednoho z aktérů.
Intermezzo – Bangkok
Juchů, byla jsem v Bangkoku! A dvakrát! Lety probíhají v poklidu, cestující jsou většinou natěšení na prázdniny, pro nás je jednoduchý servis, krásná destinace, co víc si přát. Bydlíme v centru a tuktukem se dostaneme kamkoliv. Poprvé jsem si udělala výlet do Wat Pho – chrám se obrovským ležícím Budhou. Turistů bylo akorát, projela jsem se lodí, prošla se po chrámovém komplexu, málem si koupila dřevěný paraple (se může hodit) a pak se přesunula do chrámu kde je usazen Emeraldový Budha. Tam se mi udělalo špatně z totálně přecpanýho nádvoří turistama všech barev a velikostí, takže jsem se náhle zničeho nic otočila na patě, chytla tuktuk a odjela se nechat dvě hodiny masírovat.
Na druhý Bangkok jsem nic neplánovala, jen jsem si opět zašla na masáž, akorát jiného typu, a večer šla s jednou holkou z posádky objevovat noční trhy. Moje společnice se ukázala jako drsná vyjednávačka při smlouvání cen. Rozhodně by se hodila do všech asijských destinací. Já jsem na to měkejš :(.
Povídka č. 2 – Indové útočí
Když se nám objeví na rosteru MAA = Chennai, máme smrt v očích. Je to jeden z nejhorších letů nejen proto, že je krátký, ale taky hlavně protože Inďáci jsou "nároční" zákazníci. V podstatě s náma mluví jak se služkama stylem "give me whiskey!", mávají kelímkem tři řady před váma, mačkají na přivolávací zvonky v podstatě pořád…ale to už jsem tu rozebírala, člověk by se akorát rozčiloval.
Moje otočka do Chennai byla ale nečekaně hrozně fajn díky super posádce, ačkoli byl let plnej, nebylo to tak hrozný, v kuchyňce samá legrace, skvělá spolupráce a tak.
Ale tematicky – nastoupili nám tam dva hubeňouři dost očividně pod vlivem, tradičně se rozšoupli zřejmě hned na letišti. Nevim jak je to s cenama alkoholu v Indii, ale na našich letech jsou schopný vychlastat všechny bary do poslední minilahvičky. Všechny konverzace při servisu probíhají asi takto:
"Dejte dvě mi whiskey!"
"Můžu vám dát v tuto chvíli jednu, až budete chtít další tak si řekněte"
*přede mnou do sebe vyklopí tu malou lahvičku, která je už sama o sobě dvojpanák*
"Chci další!"
….
Naši dva hubeňouři boardovali s oparem alkoholu do poslední řady hned u kuchyňky a ptali se mě na pivo ještě když přicházeli lidi. To jsem odmítla a zavolala svýho supervisora, kterej jim oznámil, že je necháme letět, ale nebude jim podáván žádný alkohol. Nějak to odsouhlasili a my se odlepili od země. Jeden z nich ihned odpadl a usnul, ale druhýho ta buřičská nálada držela celý 3,5 hodiny letu. Pořád měl na obličeji přilepenej úsměv typu kočka Šklíba a blábolil děsnou angličtinou "Madam! Wáj jů nou giv mí drink. Drink?" A snažil se držet mojeho barovýho vozíku. Musela jsem vrhnout zoufalý pohled na supervisora, kterej přiskočil a důrazně vysvětlil šklíbákovi, že mu jasně řekl, že chlast nebude. Tím ovšem ze sebe udělal úhlavního nepřítele a od tý doby jsme toho zubícího se prudiče měli nakýblovanýho v kuchyňce, kde se střídavě snažil přemlouvat někoho ať mu dá drink a pak v hindi nadával a dokonce se uchýlil k mírnému fyzickému kontaktu. Zatimco prskal v kabině a i pár okolních cestujících se ho snažilo umírnit, jeho kolega spinkal jako bábetko na sedačce.
Intermezzo – Dubaj
Když máte za sebou pár náročnějších letů a nových destinací, tak vás to tak nějak unaví, že nechcete ani nikam jít, nechcete dělat žádnou aktivitu a socializovat se s větší skupinou lidí. Já mám naštěstí Maju se kterou se scházíme v našem dubajském AA klubu a popíjíme červená vína nakoupená na layoverech. Tenhle měsíc jsme si pěkně dvakrát poseděly u mě a u ní doma, povídaly jsme si o tom co se nám stalo na letech, co jsme viděly a zažily na layoverech, přemýšlely o tom, že bysme šly třeba někam tancovat, ale dopadlo to tak, že já jsem usnula u ní na gauči a ona u mě. Pak jsme se šly poflakovat do Sahara mall a povalovat se na pláž. Těžký život crew.
Povídka č. 3 – Dejte mi deset lahví
Každá národnost má k alkoholu jiný vztah a jinak ho dokáže zpracovat. Někdo si dá jen koňak ke kafíčku, někdo vypije všechny vodky nebo whiskey z baru, protože na to jinak nemá, někdo to vypije prostě "protože je to zadarmo". A kdo bere všechno co je to zadarmo? Kdé domov můůj…
Všichni mi říkali, že let do Prahy je strašnej, jaká je to hrůza a bla bla. Tyhle řeči už dávno beru s rezervou, protože lidi z posádky maji takovou tendenci na všechno si stěžovat. Z Dubaje do Prahy to bylo ok, lidi se vracejí z dovolený, jsou utahaný, čeká je práce, tak povětšinou sedí a nikam moc nechodí. Sice se podává snídaně, ale oni si k tomu dají lahvinky vína a pivo a jako si to přede mnou omlouvaji "Můžu poprosit bilý víno? Víte ono je to dobrý na žaludek takhle v letadle"… Prdlačky až se vám od huby práší! Kdo pije víno k snídani buď slaví Silvestra, narození potomka nebo letí v letadle kde se dává zadáčo. Mě to je šumafuk, že chcete bejlís nebo koňak. Hlavně si nechte ty řeči.
Cesta z Prahy je ale na druhou stranu žůžo dobrodrůžo. Lidi na tu dovolenou teprve letí a umí to teda roztočit. Protože se dělá jen jeden servis, mají spoustu času na to postávat ve všech možných i nemožných částech kabiny a diskutovat se skleničkama v ruce. Češi jsou známí tím, že všemu nejlíp rozumí, takže se vecpou do kuchyňky a tam šíří moudra nebo hází "skvělý" vtipy, co nás, mladý letušky přece děsně zajímaj. V půlce letu nám došly likéry a Jack Daniels (nevim co na tom všichni maj, Inďáci pijou Skotskou). Jeden cestující si vyžádal ode mě a následně i dvou kolegyň 5 lahví bílýho a 5 červenýho (pro 4 lidi?) "aby nás nemusel otravovat". No podávání zmrzliny před koncem letu pak byla pro všechny pod vlivem už děsná sranda.
Během tohoto letu jsem si připadala jako v takovým rušnějším baru. Musim ale přiznat disciplinovanost českých pasažérů. Jakmile kapitán zapnul znak pro připoutání, všichni se posadili a pokračovali svou leteckou párty na svých sedadlech. Pro mě byl nezvyk mluvit celou dobu během letu česky. Bylo ale hezký vidět, že jsou lidi příjemně překvapení, když slyší češtinu očekávajíce zahraniční posádku, a bylo moc fajn pobavit se s lidma a zavtipkovat si během servisu. I když mě to čecháčkovství občas dost vytáčí, do Prahy si zase zaletím ráda. Korunu tomu ale nasadila jedna dáma už na letu z Dubaje, kde s námi letěl jeden náš známý zpěvák s partnerkou a dcerkou. Když jsem procházela kabinou s polaroidem, tak se ke mě přitočila a spiklenecky povidá "A TOHO ste taky vyfotilí? A že von letí v economy, se tady nechá tak vočumovat, có". Jojo pani, zrovna od vás. Kdé domov můůj.