Když nepřijde Mohamed k vlně, musí přijít vlna k Mohamedovi. Aneb óda na wakesurf.
Wow, srpen. Po delší době flinkání online obsahu se vracím na blogovou půdu a po polemických žvástech přichízím tentokrát s akčním reportem z Wakesurf Rozkoš. Všichni jsme si na tento rok plánovali víkendové akce, dovolené nebo i třeba roadtripy po Evropě. Pandemie zatočila se vším a položila nás do nejistoty. I když jsou letenky do zahraničí právě za hubičku nebo dvě, aerolinky je dost často stejně ruší. Možná aby si zachovali cashflow pro letošní rok. Buhví.
My jsme se velkolepě viděli opět někde na pláži se surfem a taky zrovna na tom roadtripu přespávajíce v autě, takže jsme operativně řešili kam se vrtnem. Ne že by nám nějak vadilo být v Čechách, ale přeci jen si člověk chce od toho kompjůtru odfrknout a někde odreagovat.
Surf&Travel
Naštěstí je moje oblíbená cestovka Surf&Travel velice kreativní a vymyslela za nás, jak naše české, klidné vodní plochy využít aspoň k tréninku k oceánu. Nejdřív otevřeli „Blatnice Corona Surf Camp“, na jednom rybníku kousek od Mladé Vožice. Pádlování, jóga, trickboard, paddleboardy a workshopy na surfskatech – zní to jak tábor pro puběrťáky? Nám se to ale velice zaujalo! Válet se můžeme kdykoliv, třeba každou noc když spíme. Ale pak se otevřely tři termíny na Wakesurfcamp – Rozkoš Bay. A bylo jasno.
Wakesurfing jsem chtěla zkusit už dávno, jde o takovo náhražku surfování bez oceánu. Velký motorový člun vytváří díky správně napuštěným nádržím a naklonění umělou vlnu, na kterou se člověk nechá roztáhnou na laně a pak volně surfuje na nekonečném vnitrostátním oceánu… Zní to skvěle! Jdem do toho.
Náš Wakesurfcamp se odehrával na západním pobřeží divokého a neprobádaného zálivu Rozkoš… Domorodci se na pobřeží pohybovali v šortkách, placatejch čepicích a jointama ve sluncem ožehnutých prstech. Naše skupina fake surferů, jak jsem tento sport nazvali, byla ubytovaná v krásnejch srubech se zázemím, zahradou, dvěma frískýma koněma a papouškem. K dispozici byla vlastní kuchyňka kde jsem stáčeli Kousek Piva a prosecco. Fakt – prosecco na čepu.
Kemp Srubík sousedil hnedka tomu kempu s vodníma sportama, kde má základu Wakesurf Rozkoš, takže jsem přecházeli mezi lekcema a proseccem (v mojem případě) sem a tam.
Co se týče samotnýho wakesurfování, samozřejmě jsem si na to děsně věřila a myslela si buhví jak mi to nepůjde. Jak řekl náš trenér Mikina – je to minutovej sport, takže se člověk zlepšuje v řádu minut. Ne jako při klasickym surfování v řádu klidně týdnů. Mírně jsem se přecenila a trvalo mi tři dni – v čistém čase na wakesurfu tedy cca 50 minut – než jsem chytla to správný postavení a nezapíchávala špičku v prvních pěti vtěřinách co jsem pustila lano.
Foto: Ondra Mašek
Zbytek skupiny byl velice šikovnej, všichni u toho hned druhý den vypadali až profesionálně, Verunka (která je již čestným účastníkem surfcampů Surf&Travel) mě štvala, protože jí to hned šlo a vůbec jí to surfování vždycky jde. I na Costa Rice, ale tam jsem jí trhla, protože jsem byla úplnej nováček. Jen počkej, Veruno!
Ve čtvrtek odpoledne jsme zakončili náš super kemp odpolední soutěží. Bylo na čase ukázat, co jsme se naučili a porotu nejlépe překvapili nějakým „trikem“. To se lehce řekne, ale těžko udělá, když to ještě neumíte (jako já). Někdo na prkně vyndal z kaspy brejle a nasadil si je, někdo si rozepl zip u plavek a někdo ochutnával vodu, na který surfoval – nápady byly, o tom žádná. Ale co vám budu povídat – nevyhrála jsem, jelikož jsem jelito. Paradoxně moje nejlepší jízda se uskutečnila v pátek, ale to už bylo po předání medailí.
Wakesurf kemp nám s počasím i partou lidí vyšel krásně. Celý táden svítilo slunce a navečer bylo počasí tak akorát na mezinárodní večeře a pak pokecávání a vyzpěvování u kytár.
Ještě není konec
Ocifiální wakesurf sice skončil v pátek, ale proč si tu srandu neprodloužit. Napsali jsme pár kamarádům a rozložili stany v kempu U Milana. Jelikož jsme byli snad jediný dva stany mezi všema mobilhausama a obytnýma minivanama, rozhodli jsme se pro strategické místo u koňské ohrady (pro noční nutné „vycházky“). Kemp U Milana se vyznačuje sympatickou pláží s barem a dokonce umělou pláží se slunečníky a dalším barem. A taky absencí umejvárek a normálních záchodů. Zřejmě se počítá s tím, že každej má tohle vybavení v karavanu, takže pro zbytek jsou k dispozici 4 toi toi a dvě volně postavené sprchy uprostřed kempu.
Toi toi byly v celkem slušnym stavu během týdne, ale s páteční DJ party a sobotním koncertem se jejich obsah naplnil podle vzrůstajícího počtu návštěvníků. Nakrčený nosy a hrůza v očích při odchodu prozrazovaly cosi o strašlivém obsahu kabinek. Nicméně já jsem tam taky byla a ty lidi asi nikdy nebyli na hudebnim festivalu.
Protože jsme chtěli Kláře a Davidovi ukázat, jak jsem hustý a umíme surfit, vzali jsme je v sobotu taky na loď. Do této jízdy jsme byli přesvědčeni, že wake zvládne každej a postaví se na první jízdu. To jsme ovšem nepočítali se schopnostmi řidiče. Přišel nám neznámej žoviální týpek a bejt majitelem člunu, tak bych mu ten dvoumilionovej stroj do rukou už nikdy nesvěřila. Krom toho, že o plynulosti rozjezdu a brzdy asi nikdy neslyšel, tak si u toho zabalil a vyhulil tři jointy a ještě nám kázal něco o tom ať si pohnem zadkem, protože „minuta tu stojí 40 kaček“. Tak si přestaň balit žvára a naučit se to pořádně řídit. Holt zákaznickej servis se tu nebere tak vážně jako v Emirates, no.
Co vám budu povídat, ta sobotní jízda byl spíš horor a chudák David si to ani pořádně nezkusil. Ale o to víc se chceme vrátit a pořádně se do toho opřít! Když člověk má odhodlání a překoná pohodlnost, tak se mu podaří skvělý věci.
Letos pojedu na Wake taky! Dobrej tip 🙂