Původně jsem tenhle post chtěla nazvat "26 mrtvých hlav", ale to by to možná přineslo více nedorozumění a nežádanou pozornost, nicméně ty hlavy maji smysl, jenž vysvětlím později.
Jak je patrno na mém rosteru, byla jsem povolána do služby na multisektorový let do Sydney, odtud do Aucklandu, pak zpět do Sydney a domu do Dubaje. Mezi každým letem je min 24 hodin pauza, takže to celkem přináší 6ti denní světoběžnický výlet. Let do Sydney má 14 hodin, je to tzv. "long haul", a posádka má při něm povinný odpočinek v CRC = Crew Rest Compartment. Pokud jste někdy letěli na 380, tak CRC je přesně tam vzadu, kde jste se dobývali do dvěří v domění, že je tam záchod. Je to taková bouda ve středu zadní části letadla a uvnitř je 9 paland (resp 3×3). Dva náhradní piloti maji svůj oddělenej kamrlík s většíma postelema, protože jsou to prostě piloti (?). Přestávky jsou tři, celá posádka najednou se tam jednak nevejde a jednak musí se někdo musí starat o lidi v kabině, takže na mě padla zrovna první směna a já šla odpočívat už po 3,5 hodinách letu. Převlíkat se nesmíme uvnitř, ale na toaletách co jsou kolem, takže chudáci pasažéři co čekali frontu napůl naštvaně a napůl překvapeně koukali na 9 holek jak si podávaji dveře na záchod, vycházeji ven v červenejch pyžamech a následně je všechny spolknou tajemný protější dveře.
Odpočínek jsme měli na 2,5 hodiny, během níž byla jedna dost silná turbulence, takže jsem na palandě levitovala a po hodině se mi začlo strašně chtít na záchod.
Takhle jsem se tam měla:
Do Sydney na hotel jsme dorazili v 9 ráno místního času a odpotáceli se do pokojů. Potřebovali jsme ale překlenout časový rozdíl (7 hodin), takže jsme se dohodli na půl pátou odpoledne na procházku do přístavu. Zašli jsme do vyhlášený palačinkárny Pancakes on the Rocks (klasický tlustý lívance a javorovym syrupem, zmrzlinou a buhvíčim), ostatní se pak vrátili do hotelu a já si udělala procházku po větrný promenádě kolem Opery. Počítali jsme, že na pořádnou poznávačku budeme mít zpáteční layover a zároveň už budeme adaptovaní na novozélandský čas.
Druhý den jsme měli odjezd z hotelu v 5 ráno. V letadle jsme provedli boarding, proběhl uvítací servis (horký ručníčky, hračky pro děti, menu). No jak už asi víte, pak se nám to začalo trochu sypat, protože když jsme zajišťovali kabinu, tak Purser (to je něco jako lídr celý posádky) udělal hlášení na odjištění dvěří. No provedli jsme. Pak hlášení na jejich zajištění a že teda letíme. Rolujem to na ranvej a najednou ejhle, zase hlášení na odjištění a tentokrát i pro pasažéry, že technické problémy a bude to chvilku trvat. Když jsme odjistili po třetí a ohlásilo se čekání 40 minut na odstranění závady, už jsme začali připravovat nápoje, aby nám chudáci lidi v kabině nežíznili a nebo se nebouřili. Pár agresorů se najde vždycky ("kdy budete servírovat to jídlo!"), ale co nadělám, nabídnu sušenku. Teplé jídlo se na zemi servíruje jen při hodně specifickým problému, jako například kolega skejsnul 9 hodin na letišti v Hong Kongu, kde kvůli tajfunu nikdo nesměl opustit letadlo. Ups.
No zkraťme to – cca po 45 minutách za náma do kuchyňky přišel Purser a tiše nám oznámil, že dneska se zřejmě nikam neletí a všichni budou muset opustit letadlo. Po chvíli přišlo hlášení od kapitána a pasažéři byli nuceni sbalit si sakypaky a jít zpět do terminálu. Já už jsem se viděla jak tahám Hobity z Dna Pytle (to je prosímpěkně reference na Pána Prstenů, se mnou to bude hodně fantasy) a lezu na kráter a nakonec z toho Zélandu nic nebylo :(.
Čili jsme se i my odebrali zpět skrz letiště a do hotelu, kde nám bylo oznámeno, že zůstáváme minimálně do dalšího rána, protože je možnost, že letadlo opraví a budeme operovat ten samý let, ale o den později. To strhlo vlnu spekulací mezi seniornější posádkou, co s náma vlastně bude a jak to bude, a že neni letadlo atp. No nicméně to pro nás znamenalo další odpoledne v Sydney! Zašli jsme do restaurace na tapas, pak hned do vedlejší na víno a pak do blízkého známého baru Frankie’s Pizza na pivo Pale Ale (a tu pizzu jsme si odpustili). Já jsem odpadla už v 10, protože jsme byli na nohou od 4 ráno.
Purser sám neměl moc informací a čekal na zprávy z Dubaje, takže informace nám měly být distribuovány efektivní, moderní a ekonomickou cestou, jak to ve vyspělých kulturách bývá, a to dopisem pod dveře. Šustění tý potvory po koberci mě probudilo v 5 ráno a přineslo euforii – posádka zůstává celý následující den a poletí zpět do Dubaje 8.11. letem v 6 ráno jako pasažéři, tzv. deadheading (odtud ty mrtvý hlavy). OLALA oumajgot hustokrutovostropřísný. Co to znamená? Znamená to, že jsme místo 14 hodin práce na palubě, seděli v business class jako cestující. Sice jsme ztratili část platu, ale za ten zážitek to stálo. Další den jsem se díky spánkovým výkyvům probudila v poledne, ale udělala jsem si krásnou procházku do botanický zahrady s výhledem na Opera House, navštívila galerii, prošla si centrum, přístav, viděla tak 10 nevěst a poslala pár pohledů, kde jsem si vymyslela popisný čísla.
Deadheading v business class je prostě pohoda. Dle mého skromného názoru platit za první třídu nemá smysl. V business si sedadlo můžete stáhnout do polohy ležmo, je tam spousta místa, máte svou privátní kukaň s minibarem, obrovskou obrazovku a tablet, pomocí kterýho jí ovládáte. Dostanete podložku na spaní a teplou deku, obrovský sluchadla co neprospustí zvuk, a můžete zaskočit do lounge dát si drink a občerstvit se dobrotama od ovocných špízů, přes minisendviče a oříšky po linecký košíčky. Už při boardingu nabízejí šampus (který jsme my nemohli, protože jsme byli stále ve službě 🙁 ) a dolívají během letu jak se vám zlíbí.
Teď už jsem samozřejmě zpátky v Dubaji a v tuto chvíli jsem vzhůru již celých 25 hodin. Dnes v noci očekávám buď otravnou insomnii nebo kvalitní kóma. Taky jsem si už navykla na australský jaro a tady zas těch 35… Snad mi to vynahradí za pár dní Dublin 🙂
Máte-li všetečné otázky na deadheading nebo business class nebo cokoliv, neváhejte a já vás jistojistě odborně poučím. S dotazy spoléhám minimálně na mmistra Pánka.
Čaute!