Konec listopadu a já jsem se nějak někde zapomněla. Jo už vim, v Dublinu – to byl můj následující let po tom tajtrlíkování v Sydney a Dublin taky způsobil, proč jsem byla tak dlouho v limbu. Přiznejme si to, prostě jsem tam v tom krásnym irským městě na tom jejich neskutečně čerstvým studeným vzduchu nastydla jaksepatří a vydrželo mi to… no do včerejška.
Měla jsem do Dublinu megaplán, protože jsem rozhodně chtěla jít ven a vidět jednak něco "kulturního" a jednak jsem strašně chtěla na útesy k moři (což se mi samozřejmě vymstilo). Takže jsem se hned po příjezdu na hotel sebrala a štrádovala si to do kampusu nejvyhlášenější univerzity ve městě výše jmenovaném – do Trinity College, kde jsem měla v úmyslu vidět TU Knihu z Kellsu (čili Book of Kells nebo známá jako Kniha sv. Kolumby). Je to evangeliář napsaný keltskými mnichy před rokem 800! a uložený je právě v knihovně tej univerzity, kterou jsem si taky samozřejmě prohlídla. Jak z Harryho Pottera.
Pak jsem nasedla do vlaku a dovezla se do městečka Howth na poloostrůvku hned za Dublinem. Na konečný jsem vystoupila a jala se kráčeti na vyhlídku zvanou Howth Head. No co vám budu povídat, byl to děs běs. Ten vítr prolezl všema čtyřma vrstvama, čepicí, šálou, rukavicema, morkem kostí na druhou stranu jak rentgen a já už tam věděla, že na tohle je trénink dubajskou klimatizací krátkej.
Ty výhledy…
… na volný dni strávený v posteli. No ještě jsem se nerozhodla, jestli to stálo za to, každopádně to bylo moc pěkný. Na pokoji jsem se pak třásla zimou i pod peřinou a vůbec mi následujících 10 dní bylo permanentně šoufl, ale stávaj se i horší věci. K tomu se ještě vrátim…
Po Dublinu jsem letěla do Zurichu, kde jsem absolbovala výlet do alpského městečka Engelberg, obešla si klášter pod horama, kde mě zaujal malebný přiléhající hřbitůvek, který mimojiné na druhé straně přiléhal i k základní škole, takže když jsme šli kolem, zrovna vyběhli ven žáci po vyučování a jali se skotačit mezi náhrobky. Životní ironie, ze školy rovnou na krchov.
Další let do Dusseldorfu byl fajn, dobrá posádka, pasažéři do Německa jsou vždycky nekonfliktní. Layover jsem strávila v posteli a ani nevim jak jsem se dostala zpět. Pak mě čekala už jen otočka do Ammamu (Jordánsko), kde se se mnou při boardingu vyfotila půlka cestujících z kabiny. Někdy se v tý naší uniformě cítim opravdu jak superstár. No spíš jenom stár. Nebo spíš jenom jako taková hvězdička. Asi taková jakou mám připnutou nad jmenovkou.
Z Ammamu jsem se vrátila v 11 v noci a další den po poledni jsem měla odletět do Manchesteru. To jsem ráno velice rychle přehodnotila a prostě jsem se z letu odvolala a zašla si pro certifikát, že jsem nemocná. No a od tý doby jsem 3 dni v kuse spala :).
No teď už mám roupy a vymejšlim co by a těšim se na další let! Jelikož jsme dostali roster na prosinec, je o co stát. Pozítří mě čeká opět multisektor přes Austrálii do Aucklandu (tak snad to tentokrát vyjde;), ale přes Brisbane, nikoliv přes Sydney. Na týhle straně zeměkoule je teď léto, takže se tam snad budu mít fajn. A pak? No pak mělo bejt to překvapení, že jo, ale protože mámule to všechno prozradila, tak to překvapení už neni. Vzala jsem si dovolenou a poletim domuuu (srdíčka, hvězdičky, smajlíky). Chtěla jsem se zjevit ve dveřích jako předvánoční dáreček, ale máminy všetečný otázky a povzdechy kdy už přijedu a kdy budu mít teda volno mě donutily se slitovat a tak jsem jí to prozradila a ona to pak následně prozradila všem taky (MUM!). Ale to neva, já to promíjim, protože mi aspoň napečou cukrovího a vánočky dopředu heheheh (ano, vidina lineckýho mi otevřela ústa, těžko mu odolat 🙁 ).
Teď jen doufám, že jsem doléčená, protože 7mi denní cesta kolem světa bude zátěž a já bych nerada skončila s nějakou vleklou chorobou. Mno, jak jsem psala – jsou i horší věci. Moje batchmate, čili holka co se mnou byla v tréninku, dopadla velice nemile. Na svém layoveru v Melbourne si šla zaběhat do parku a jaksi klopýtla a zlomila si k y č e l n í k o s t. Nechápu jak to dokázala, nicméně jí tento jogging přinesl operaci a minimálně 4 měsíce na zemi bez lítání (říkají tomu grounded). Ona byla zrovna takový to mladý a nadšený kuře, jehož snem je bejt letuška, ojojoj :(. No snad jí nedají kovovou endoprotézu, to by jí na security prohledávali dlouho, než by zjistili co to pípá. (teda Evo, takový nekorektní vtipy)
Měla jsem ještě v plánu psát něco o zlatokopkách v Dubaji, ale nějak jsem se tím psaním unavila. Tak příště bych mohla rozvinout nějaká lokální ekonomická témata jako je tohle.
وَ عَلَيكم السَلام
[wa ʿalaykum al-salām]
Na závěr trochu toho "pracovního". Hádejte, kdo je největší šašek.
