O práci, výletech, seberealizaci a pražskejch vidlácích.
Dneska ráno mě bzukot z ulice donutil vykouknout z okna. Šňůra aut v naší jednosměrce hlásala, že karanténa is over a život v Praze se pomalu vrací na vyjetých kolejí jako na D1 a řidiči se při jízdě do práce opět vyhejbaji Nuseláku a projíždí kolem nás (což je asi jediný čas dne, kdy je tu něco slyšet.)
Sice se do kanceláře ještě nechystám, ale ráda se kouknu zpět na těch pár týdnu v izolaci – co jsem všechno stihla a nestihla a co všechno se stihlo a nestihlo „venku“ (na toto doporučuju sumarizaci Kovyho, protože se i ve svých letech vyjadřuje smysluplnějc než já).
Jelikož se moje práce odbývá na kompjůtru, tak jsem v půlce března prostě kancl přesunula do kuchyně a tím se akorát změnilo prostředí, ve kterém absolbuju svoje online meetinky. Nijak mi to nevadilo být najendou pořád doma a upřímě – dokonce jsem si to užívala! Protože jsem člověk akčního rázu, pořád jsem před karanténou někde lítala, cvičení, setkávání, hospody, prostě po práci legraci. Sociální distancování za mě vyřešilo mou neschopnost sedět doma na zadku a věnovat se věcem, na který „nebyl“ čas. Čili podívám-li se na pozivita, která mi domácí vězení přineslo:
- Odpadla příprava a cesta do/z práce
- Tím pádem víc času na spaní a nebo jakoukoliv práci
- Vaření obědů v rámci pracovní doby
- Žádné výdaje za restaurace, drinčíky ani zbytečný nákupy
- Po zaklapnutí počítače okamžitý přesun na cvičení/učení/čtení
- Permanentní přítomnost kocoura (ano, toto je benefit)
- Konec večerního odličování
- Konečně jsem vyzkoušela všemožný pleťový masky (čili seděla na meetinkách se žlutým nebo fialovým obličejem)
- Cvičení jógy podle milionu videí na youtube
- Přestavění a sjednocení nábytku
- Odpočinek od všemožných lidských faktorů (existuje něco jako emocionální/sociální znečištění?)
- Seberozvoj
Poslední bod je pro mě obzvlášť důležitý, protože mám pocit, že celoživotní vzdělávání a posouvání sebe sama dál je celkem zásadní pro tělo, mysl a ducha. V Japonsku pro to maji prej slovo – kaizen. Plus kdy jindy se věnovat tomu kaizenování: vzdělávacím videím, programovacích kurzům, čtením článků, protahování nohou na všechny strany a nalézáním life-hacků než když nemůžete vystrčit nos ze dveří. První dva týdny jsem prakticky strávila sezením u počítače a děláním výše zmíněného. Byl to čas na sobě pracovat a ne lelkovat. Pak jsem teprve začla cvičit, to je fakt.
Když se trochu oteplilo, můj milý si přivezl do Prahy vozidlo motocyklového typu, na kterém jsme se proháněli kolem města a dokonce až kdesi u Dobříše. Má to výhody – jste venku ale na hlavě máte helmu, takže na vás nikdo Covid neprskne. Má to i nevýhody – vaše oblečení smrdí čertovinou a olejem ještě tejden. A taky z tý motorky každou chvíli něco odpadává – SPZtky, řadící páky nebo holky.
Jeden z podniků, který jsem chtěla v karanténě spáchat, byla ranní návštěva Karlova mostu a centra bez lidí a turistů. Bohužel mi to trvalo strašně dlouho a když jsme se minulou sobotu dokopali k tomu vstát v 5 ráno a dojet na nábřeží, už tento nápad mělo víc lidí a most prázdný bohužel nebyl. Nicméně zlatý východ slunce se zadařil a bylo to moc pěkný, rozhodně doporučuju, je to velice romatyše a fotogenyše.
Jak se ještě více otepluje, rozmáhá se mezi Pražáky touha vyvalit se ven a nejlépe na cyklostezky a inline dráhy. Byla jsem se už dvakrát s Míšou projet na bruslích od Troji podél řeky, kam se přesunul všechen život z Václaváku. Vzduchuchtiví občané se tam perou o místo na asfaltu a roušky ledabyle povlávají kolem uší, hotová anarchie.
Anarchie mě přivádí na jedno téma, které jsme rozebírali s říďou Liberálu při jednom tom bruslení. Podivovali jsme se takhle Trumpovu nápadu nitrožilně aplikovat desinfekci lidem s koronavirem a já jsem meditovala nad tím, co je to za člověka. Vymyslela jsem totiž mou novou kategorii, na kterou mám štěstí, jenž jsem nazvala „pražský vidlák„. Tato kategorie se smaozřejmě nevztahuje jen na naše hlavní město, ale na jakékoliv velkoměsto, čili jí můžeme rozšířit na „městského vidláka“ neboli „městského sedláka„. Ne, nejedná se o takzvanou náplavu, tady totiž nejde o změnu bydliště, městkým vidlákem se totiž může člověk normálně narodit. Z mé zkušenosti byli tito individua většinou čeští podnikatelé typu všude byl všechno viděl, mluvící většinou jen o sobě a ze záhadného důvodu jezdící pravidelně na dovolenou do Thajska. Jeden případ mě nabaloval v letadle z Dubaje do Prahy a s dalším jsem dokonce byla na rande, což byla asi největší hrůza. Nevim, co dělaji normálně lidi takhle na rande, kde chtěji toho druhýho poznat, ale kupodivu jediná otázka, která hned na začátku padla mym směrem byla „A ty jsi z Prahy? Né, naplavenina? To já jsem čistokrevnej Pražák!“, jak kdyby to byl štempl kvality, zatimco já chudá děvečka z maloměsta jsem trochu pod jeho úroveň, ale slitoval se nade mnou. Tento rodilý čistokrevný Pražák nebyl ani z Vinohrad, ani z Dejvic, ale ze sídliště ve Stodůlkách.
A na konec důležitá otázka: Pijete lák z okurek?