Olala, to je doba co jsme se s blogem neviděli. S nepravidelnou pracovní dobou ten čas běží tak nějak jinak. Poslední let jem zmínila do Mnichova – tam jsem se podívala pak ještě jednou, ale počasí už tolik nepřálo, protože přišel podzim jaksepatří. Pršení a 7 stupňů mě přesvědčilo o návštěvě hotelový posilovny a bazénu a druhej den ráno jsem v místním supermarketu (miluju německý supermarkety) zakoupila nezbytný sýr a víno. Maja, jež absolbovala degustační kurz vína a je víc Italkou než Slovenkou, mě poučila o značení na italských vínech – na hrdle mají modrou nálepku s nápisem DOCG (Denominazione di Origine Controllata), což jsou vína z vinic, kde se sleduje druh hroznu a vinice nesmí překročit určitou velikost. Zagůglila jsem a něco si o tom přečetla a existuje ještě i nižší level, DOC, kde vinaři můžou namixovat hrozny a mít větší vinici, ale taky to má nějakej limit. Takže mrk mrk, vínopijci, můžete na někoho zapůsobit.
Protože měla Maja narozeniny jeden ze dnů, kdy naše miniparta měla volno, konala se samozřejmě narozeninová party, upekla jsem dort a DOCG teklo proudem :).
Další z mých layoverů byla Paříž, to jsme měli ještě hezký počasí a vyrazili jsme do Rue Mouffetard, který je vyhlášená malýma vinárničkama a kavárničkama a pouličním trhem a vůbec je taková malebná. Čirou náhodou si pamatuju, že do týhle uličky jsme omylem zabloudili, když jsme byli v Paříži na výletě s dvojkama a našima přívěskama asi před dvěma rokama. Tentokrát jsme si to ale vychutnali a dali si sýrové fondue. HAM HAM MILUJU SÝR. Peškobusem jsme se pak dopravili pod fajfelovku, protože jedna holka si chtěla udělat fotky, takže pětikilometrovou procházkou nám hezky vytrávilo.
Poslední dva lety měly být otočky do Dammamu a Bombaje, ale z obou mě stáhli kvůli malýmu počtu pasažéru a dali mě na home standby. Taková domácí pohotovost, akorát trvá šest hodin, což je opruz. Nemůžeme se vzdalovat z domova, protože volají nejprv na domácí linku a když tam neodpovíme tak na mobil. Když ani ten nezvednem tak dostanem absenci, ojoj. Mě zavolali po dvou hodinách a dali mi otočku do Teheránu, což je 1,5 hodiny, fajn. Navíc jsme měli při návratu zpoždění – kroužili jsme 40 minut nad Dubají, je to hodina kdy všichni chtějí přistát – a dosedli jsme v 00:30, což mi přinesko následující den odpočinek, hehe.
Dneska jsem měla klasický den volna a rozhodla jsem se ho věnovat workshopu, který musíme během zkušební doby navštívit. Čekala jsem v centrále až se objeví dva známí, co chtěli jít taky, když se na židličkách kolem začali srocovat lidi. Přišel pán s papírama a že kdo je tady na tu exkurzi do cateringu. Všichni se teda podepisovali a já si tak řikám, že to bych taky chtěla vidět. Tak se ladně přitočím a povidám, že jestli by bylo místečko, tak bych třeba nahradila někoho, kdo se neukázal. Pán mi pověděl ať počkám 15 minut a uvidíme. Ejhle, ukázali se všichni, ale mě přibrali taky! To asi díky mýmu charizma.
Pro informaci o Emirates Flight Catering – tato letecká megakuchyň sídlí u dubajského letiště a pomocí desítky tisíc zaměstnanců připravuje vozíky s jídlem, myje, vaří, peče, mrazí, nakládá, vykládá jídla pro všechny lety, co projdou letištěm v Dubaji. Čili i ty, co nesídlí tady. Denně vyrobí přes 140 000 jídel. Rozhodně stojí za to si takovou manufakturu prohlídnout a já se k tomu tak pěkně nachomejtla.
V bílých kabátech a se síťkama na hlavě nás během dvou hodin protáhli od vyklízení použitých vozíku, přes separaci nádobí do myček, opětovné skládání příborů a tácu, přes sklady potravin, mrazáky, kuchyně až do finálního skládání táců s jídlem zpátky do vozíků a jejich odjezd do letadel. V kuchyních jsou rozdělený sekce kde se vaří indická, asijská, kontinentální jídla (japonská má svou zvláštní místnost :), v pekárně na sladký to strašně voní, že byste to všechno hned snědli, ale mě samozřejmě zaujaly stoly kde se připravovaly sýrový prkýnka do business a first class. (Je vůbec zdravý jíst tolik sýra?)
Všechny jídla se uvaří a okamžitě se hluboce zamrazí v rychlomrazáku. Odtud se jednotlivě přílohy, maso atp. oddělují do těch mističek co dostanete na palubě a to se zataví alobalovým krytem a uchová v mrazáku (je to tvrdý jak šutr). Prý takhle zamražené jídlo vydrží bez újmy dost dlouho, ale jim ve skladu nezůstane dýl než 4 dni. Každá část pokrmu se mrazí zvlášť aby se zabránilo kontaminaci např. masa od příloh. Je to prostě věda. Mě celkem překvapilo, že to tam nikde nijak divně nesmrdí, zejména v části kde se vyklízí vozíky. Obecně čistota je nasnadě, protože tahle velká kuchyň musí podléhat dost přísnejm kontrolám. A mimochodem pokud jste slyšeli, že omelety se dělají z prášku – nikoliv. Dělají se z pasterizovaných vajec, což mi u takovýho objemu přijde normální. Holt 140 tisíc jídel najednou z bio potravin vyčaruje leda Brumbál. A ten je mrtvej. Možná.
Takže skeptiky, kteří se obávají pokrmů na palubě letadel můžu ujistit, že po návštěvě tohoto zařízení ty jídla budu jíst dál a s chutí. Naštěstí to neni jako ty příběhy s hranolkáren a sýráren u nás. Jediný nebezpečí jaký posádce od těchto jídel hrozí (a bohužel zasazuje ránu dalším a dalším) je jejich přehnaný příjem. Máte konstatntní přístup ke spoustě žrasa zadarmo a to se to papá, ve dne v noci 🙂 Kdybyste mě nemohli poznat, až se vrátim, vygůglete si obrázky "fat Sandra Bullock", pro jednodušší identifikaci v davu.
A já si půjdu dát k večeři …asi sýr? 🙂