Je listopad. Trošku jsem se s tím blogováním přecenila – každej měsíc zápisek? Ha. k dobru mi přičteno jest, že jsem měla hodně věcí na zařizování a na práci a prostě jsem se na psaní vykvákla.
Ale je třeba udělat v pár věcech jasno. Vrátila jsem se do Čech, to už je jasná zpráva. Mnozí lidi – i moji kamarádi (a to mě překvapuje nejvíc), mi kladou otázky typu: „Proč jsi se vrátila?“, „Tebe už to nebavilo?“, „Proč jsi se nedostěovala jinam než do Čech?“, „A jak jsi našla práci?“. Nevim proč, ale z nějakýho důvodu mě tyhle otázky mírně vytáčeji. Od začátku jsem měla v plánu být v Dubaji rok a půl, maximálně dva, ale to spíš ne a pak se vrátit zpět k normálnímu životu, na kterej jsem se těšila. Odchod do DXB byl řádně zanalyzován a posvěcen ze všech možných stran, brala jsem v potaz i délku „pobytu“ mimo běžnej pracovní trh, tak aby moje znalosti měly pořád ještě nějakou hodnotu a uchytila jsem se opět na podobný pozici jako předtím. Čechy jsou domov a troufám si tvrdit, že jsem viděla pár zemí a míst, kam se hodně emigruje a jezdí „za prací“ a necítila jsem potřebu se vzdát kořenů a jet hledat štěstí jinam, i když mě v domovině sprostě opustilo.
Návrat byl zamýšlen dokonce už po roce a pár měsících, ale člověk míní a jinej mění a já nakonec zůstala až do června 2017. Už na začátku roku jsem ale věděla, že dýl tam nebudu a na léto už budu chtít být i s kočičákem na rodné hroudě.
Proč.
Protože práce letušky v Dubaji se může skrz sociální sítě zdát dokonalá, spousta cestování, slušivá uniforma s červenou rtěnkou, obdivné pohledy cestujících na letišti, nejlepší hotely ve městech a levný letenky. Taky to je práce extrémů, prospanejch dní, probdělejch nocí, nepravidelný stravy a stolice, nabubřelejch pasažérů, vytahanejch rukou od kontejnerů a vozíků a rejže snad i ve vlasech. Nelze to vidět černobíle, pro někoho, kdo pracoval třeba jen za barem a nemohl se dostat dál, je to práce snů. Pro někoho kdo potřebuje něco tvořit, něco vymýšlet, na něčem pracovat hlavou, se to pak stane ubíjející. Tohle neni práce, kde si člověk může přečíst knížku, když má náhodou na letu 3 hodiny volno, protože pasařéži spí, nebo chodit na taneční kurz každý pondělí. Z toho co jsem viděla kolem sebe a sama zažila, je to práce obzory rozšiřující, kulturně obohacující, cestovací, poznávací…a válecí. Spací. Mentálně stagnující. Můžete teda chodit v Dubaji hodně na party, jestli na tom stojí váš život.
Takže čeho je dost, toho je příliš. Což pochopila i moje kamarádka Maja (která původně chtěla suverénně zůstat přes 3 roky, holka ještě žes prozřela :), takže jsme společně podaly výpověď a odlet z DXB do našich konečných destinací padl na stejný datum.
Můj poslední roster byl fajn, měla jsem týden dovolenou, kterou jsem využila na dopravu kočičáka do TBR, pak jedna PRG a jako poslední destinace vůbec OSL.
Po našich posledních letech jsme dostaly 4 dni volna na vyřešení papírů a vrácení uniformy a na tzv. visa cancellation. Aby nebylo všechno úplně jako po másle, tak den před odletem jsem stále neměla letenku domu a musela jsem jí jít urychleně zaurgovat. Zjistilo se, že jsem tu letenku připsanou měla… ale na říjen 2016. Ale o tom asi spíš nikdy. Nicméně mi našli místo v totálně natřískanym letu do Prahy a vše bylo v richtigu.
S Majou jsme kromě rekordního množství vypitýho vína v posledních čtyřech dnech ještě stihly ramadánovou večeři Iftar, rozloučily jsme se s jezdeckým klubem a všema kamarádama a dobalily poslední zbytky. A protože odlety našich letů byly ve stejnej čas, objaly jsme se před gatama a rozdělily se tam, kde nás to všechno svedlo dohromady.
Ta poslední fotka z Dubaje je 22.6. 2017. Pak jsme se s Majou dlouho neviděly. Přesně 8 dní. Protože 1.8. jsme se opět sešly na letišti v Praze a vyrazily směr KEF!
Tak ahoj.